Po dlouhé zimě jsme se již nemohli dočkat první letošní akce, kterou se stal Chřibský dogtrekking. Loni jsme na tento trek nastoupili jako midaři, letos jsme své cíle však zvýšili a přihlásili se s celou smečkou na long.

S blížícím se termínem v nás (hlavně ve mně) sílilo přesvědčení, že to "nedáme", neb jsme nějak po prolenošené zimě nestihli natrénovat. Místy mne přepadala myšlenka, že se přehlásíme na mid, ale nakonec vyhrála touha to zkusit s tím, že se případně necháme odvézt zpět.

Dovolená v práci byla domluvená. V úterý jsme nakoupili zásoby, ve středu začali balit naše obr batohy - spacák, oblečení na výměnu, pláštěnky pro nás i pesany, misky, jídlo pro nás i pesany, lékárničku, foťáček, vodu, rozdělili jsme si přístřešek a navrch ještě přidali karimatku. Házím batoh na váhu - 10kg a něco k tomu, děs! Ještě rozhodnout, ve kterých botách půjdu. Rozhoduji se pro otestované kotníkové "hajteky", vytáhnu je z botníku, otočím a zírám na značně sjeté podrážky. Lehce dloubnu do vzorku a hele, zvedá se to a pod tím díra! Tak to tedy ne! Budu to muset risknout v neotestovaných a ne moc rozšlápnutých "zamberlankách". Zbývá jen pobalit věci do chatky a je to.

Ve čtvrtek odpoledne vyrážíme směr Roštín, areál Kamínka. Letos se nám podařilo dojet bez většího bloudění, nejsou nejspíš peníze, tudíž se neopravují silnice a tudíž nebylo ani objížděk, které nám loni pěkně zamotaly hlavy.

Ubytováváme se, prezentujeme - já do "rakví", tedy kategorie DTW2 a náš "mlaďoch" Mirek letos ještě do DTM1 (prý bude letos chodit se starou ženskou, drzoun!). Jdeme vyvenčit pesany a poté již hurá do hospůdky Rudolfa Jelínka.
Večer přijíždí, krom spousty dalších účastníků, i Jitka s manželem a erdelkou Maggií od nás ze cvičáku. Po půl desáté probíhá mítink, kde jsme seznámeni s trasou, případnými nástrahami a hlavně možnostmi občerstvení na 84.5km dlouhé trase. Chvíli ještě posedíme, krátce vyvenčíme kluky a jdeme spát.

V pátek ráno vstáváme v 6 hodin, aby jsme nakrmili jak naše malé tahouny, tak nás. Po sedmé je letmá veterinární prohlídka a od půl osmé již je možno startovat. Stíháme to chvilku před osmou - 7.56h. Poslední "Ahoj!" a vydáváme se vstříc Chřibským lesům, kopcům a občas i rovinám ☺

Začíná se, jako loni, okolo Roštínské kaple, ale tentokrát jsou naštěstí pořadatelé milosrdní a neženou nás, jako loni, přímo na Brdo. Pořadatelské značení nás dovádí na žlutou a po ní docházíme na rozcestník "Vlčák". Odtud vyrážíme po modré dál. Sluníčko nám pěkně hřeje a tak cestou odkládáme věci do už tak narvaného batohu. Již na devátém kilometru s povděkem vítáme otevřený motorest "Samota", kde se nás velká část zastavuje na lehkém občerstvení - samozřejmě tekutém, pitný režim je přece důležitý ☺ Modrá nás přivádí do Koryčan, kde je na 15,5km první kontrola. Odtud putujeme po zelené ke studánce "U mísy", dál po červené "Pod Kazatelnu", odtud po zelené ke "Sv. Klimentu" na 24km - kontrola K2. Dále se nám opět prostřídají žlutá, červená a zelená značka - ta nás přivádí k možnosti dalšího občerstvení na "Kameňák" (31km) - sympatická hospůdka s terasou a parkovištěm dokonce i pro koně ☺ Přes Čeložice míříme do Bohuslavic na K3 (37,5km). Pro tento den se naším cílem stalo za světla dojít na K4 (před Osvětimany), kde byla kontrola "živá", nebo-li Hanz s bandou australských honáckých štěňátek a hlavně s párkama a pitím. Vše se zdálo v pohodě, cesta ubíhala, nohy fungovaly, jen záda nějak pěkně bolely pod vahou batohu. Jen pár kilometrů před cílem nás začalo nějak zlobit značení, buď jsme byli slepí, nebo už tak natěšení na párečky, ale na dvou křižovatkách jsme se pěkně zasekli a chodili z jedné cesty na druhou, kde že ta značka je. Začínala jsem toho mít dost. Mirek vytáhl čelovku a po ještě několika pátráních se nám nakonec povedlo na K4 dolézt. Zbývalo najít plácek pro bivak, což nebylo jen tak. Byla skoro tma a při svitu čelovky jsme řešili, jestli se chystáme zabivakovat na louce, nebo poli, či cože to je za povrch :-) Po chvíli zkoumání docházím k závěru, že je to louka po úpravě rypáky divokých prasat, není mi z toho zrovna nejlíp, ale dáváme se do stavby přístřešku. Samozřejmě jsme si to doma nevyzkoušeli, takže metodou pokus - omyl se nám to nakonec daří a my si konečně můžeme dojít na vytoužený opečený párek. Naposledy se ohříváme čajem u ohýnku a hajdy na kutě. Naši čtyřnozí utahaní, protivní mazánkové se nám ještě pod přístřeškem stíhají porvat, neb Vili si dovolil šlápnout přes spacák na PANA Arčího, který v tu ránu ze spacáku vyletěl a dali se i za přispění Dennyho do sebe. Na přízemní přístřešek docela pěkná mela, naštěstí bez větších následků, jen PAN Arčí se v zápalu kousnul do vlastního jazyka, takže jsem měla od krve jak kalhoty, tak spacák - pitomci. Arčí spal u páníčka a já se snažila porůznu poskládat do spacáku se dvěma knírači - nic moc. Denny slušně ležel, ale Vili si pak několikrát usmyslel, že jde jinam, takže jsem ho pořád tahala zpátky, naštěstí byli přivázaní za vodítka k batohu, takže daleko stejně nemohl. Zima byla snesitelná, jen jsem pořád trnula, aby si sem nepřišli rejpat divočáci. Nepřišli, naštěstí.

Ráno vstáváme hned jak se začalo rozednívat, balíme věci, ještě doplňujeme u Hanze vodu a razíme dál. Počasí stále slušné, jen zima, že vytahujeme i rukavice. Procházíme Osvětimany a míříme ke 12km vzdálenému hradu Buchlov a tamnějšímu občerstvení na snídaňo - oběd. Začíná slušně foukat, v závětří si dávám trempské cigáro, Mirek držkovou, pesani taky něco na posilněnou. Na WC se trochu zkulturňujeme a raději pokračujeme, neb se začíná zatahovat obloha. Pod Břesteckou skalkou, na 63km je K5, počasí drží. Scházíme se s Pavlem z Hodonína a jeho malamutem. Společně pokračujeme. Za "Dubovým dílem" docházíme k nízkému hustému porostu malých břízek, smrčků a jiného "sajrajtu". Pavel hned říká, že tohle nemá rád, ale musíme dál. U takové suché trávy Pavel najednou volá "Jé, koloušek!" ale vzápětí "To není koloušek, ale sele! Pryč, pryč!" i já už vidím proužkaté tělíčko a roztomilý rypáček. Všichni mažeme urychleně z kopce dolů a ještě se ohlížíme, jestli se neobjeví i maminka svině. Měli jsme štěstí, ale prdel jsem měla pěkně staženou, nejspíš nejen já ☺ Vycházíme ve vesničce Salaš, kde opět trochu vynechává značení. Pavel se ptá domorodců a my zdárně docházíme na K6 - "Salašský potok"- 71km. Pavel si dává s "mamutem" pauzu, my pokračujeme. K pauze nás zláká utulný, zděný přístřešek s posezením pro turisty, je tu i krb a krabička poslední záchrany obsahující čaj, tatranku, cigarety a podobné věci, omrkáváme, ale zásob máme svých dost, takže vracíme na místo. Sedíme na lavici na sluníčku, prochází Pavel a další trekaři. Neradi se zvedáme, víme, že nás čeká stoupání na "Vlčák", docházíme Pavla a na "Vlčáku" se k nám připojují Ondra s obr ridžbekem a Broňa se špicíkem (jména všech ovšem zjišťuji až dodatečně teď☺). Blížíme se na Brdo. Původně jsme se chtěli zastavit na rozhledně, ale temná, hodně temná, obloha nás odrazuje a raději frčíme dál. Zbývá pár kilometrů. Kousek za rozhlednou najednou slyšíme divný hukot, jako jedoucí vlak, ale vlak tudy fakt nevede, přichází vichr a kroupy. Schováváme se za složené kmeny s dáváme psům pláštěnky. Kluky to nějak rozhodilo. Denny si začal hrabat u kmenů pelech v suché trávě, jako že dál nejde a Vili se snaží nacpat do mezery mezi kmeny. Násilím je vytahujeme, nechce se jim. Vili to rozešel, ale Denny stávkuje a courá se za mnou. Kroupy, vítr, zima, bláto - konečně poslední kontrola K7 - Bunč, 80,5km. Do cíle zbývají 4km. Mažeme všichni dál. Před námi polom a značka mizí, naštěstí nás zachraňuje Ondra se svou navigací, vracíme se na cestu a sestupujeme k Roštínské kaply. Ridžbek taky stávkuje, ale za našima psama ještě jde. Zázračně přestává pršet, takže do cíle docházíme nakonec za sucha (tedy bez deště) špinavý jak čuňata, je 15.15h. Pesany ještě naštváváme studenou sprchou "podvozku", osušíme a šup s nima do postelí pod deky a spacáky, aby ti naši gaučáci nenastydli.
Konečně i my můžeme pod sprchu  poté do čistého a suchého oblečení. V hospodě pak nevíme, co sežrat dřív ☺ Večer jsme vydrželi posedět s ostatními skoro do 11h. Začínám usínat a jdeme se tu naposledy vyspat -  v posteli ☺

V neděli se budíme v 8h, začínáme balit. Po desáté probíhá slavnostní vyhlášení. Já s Dennym a Vilim končíme na 7. místě v DTW2, Mirek s Arčím na 24. místě v DTM1 (jó, mladých kluků chodí podstatně víc ☺). Ještě se nadlábneme a hurá domů. Suprový víkend a už se těšíme na další long ☺☺☺

A jak dopadly naše tělesné schránky? Po té proválené zimě výborně! Bolely nás nohy, záda, ale nic katastrofálního. Mé na "Stezce vlka" porouchané koleno se ani neozvalo, ze "zamberlanek" se mi udělal jen malý puchýř na palci, takže vlastně skoro bez následků... až asi na zvětšující se závislost na dogtrekkingu ☺☺☺